Přeskočit na obsah

Předmluva aneb čekání na Reagana

Jan Cholínský

Josef Kalvoda: Studená válka 1946–1989, svoboda znamená zodpovědnost, Nakladatelství Dílo, Kladno 2001

Vážení čtenáři, dostává se k Vám knihasestavená převážně z článků a studií publikovaných ve Spojených státech amerických v době studené války. Tyto statě, z nichž většinu otiskla americká periodika v angličtině, se vyznačují nekompromisními protikomunistickými stanovisky. Jejich autoři Josef Kalvoda, Rudolf Kopecký a Emil Ludvík [vlastním jménem Radko Klein-Jánský] patřili mezi čelné představitele a ideové vůdce českého nesocialistického protikomunistického odboje v exilu po únoru 1948. Kniha je doplněna několika dalšími texty, které dotvářejí ucelený soubor prezentující názory autorů na mravní oprávnění Západu vést zápas proti komunismu a na postupy americké politiky v tom kterém období. Jejich kritický pohled na nejednotné, často mylné a někdy i pokřivené postoje amerických (západních) politiků a lidí ovlivňujících veřejné mínění, byl motivován nejen touhou po osvobození zotročené vlasti, ale především jejich vlastním střetem s komunismem a obavami o osud svobodného světa.

     Přestože kniha není souhrnnou monografií o dějinách studené války, doplňuje nepočetnou řadu prací na toto téma, jež byly u nás vydány. Jejím přínosem je dobová autentičnost spojená s osobitým úhlem pohledu a zaujatostí autorů, kteří nikdy nepochybovali o tom, že komunistický režim je režim zločinný a že podle toho je třeba s ním jednat. Popisované dílčí události a děje, včetně nepříliš známých podrobností, jsou tak zasazeny do rámce, na který se dnes někdy zapomíná. Studenou válku totiž nevedly dvě morálně rovnocenné strany. Sovětský svaz, jakož i jeho satelitní a spojenecké komunistické režimy, terorizoval vlastní obyvatelstvo, stanovil za základ své zahraniční politiky boj proti demokratickým státům a tradiční euroamerické kultuře, prováděl organizovanou podvratnou činnost (včetně teroristických útoků a spolupráce s teroristickými skupinami) proti Západu a usiloval o podmanění dalších států v Asii, Africe a Jižní Americe. To vše v souladu s cílem své státní marxisticko-leninské ideologie nastolit světovládu komunismu jakýmikoli účinnými prostředky, což trvale ohrožovalo svobodu a kulturu států Západu. Proto není (a nebylo) správné považovat komunistické režimy za legitimní, a to z hlediska mravního, vnitropolitického i mezinárodněprávního. Proto se také jejich mezinárodní uznání těmi státy, které ctí přirozená lidská práva plynoucí z úcty k důstojnosti, individualitě a svobodě člověka, a „mírové soužití“ s těmito státy jevilo Josefu Kalvodovi a dalším autorům jako problematické a chimérické.

     Studená válka byla mocenským konfliktem mezi demokratickým společenstvím, soustředěným kolem Spojených států amerických, a totalitním východním blokem v čele se Sovětským svazem. Vytvořila „první světový bipolární systém, jehož pilíři byly dvě supervelmoci – USA a SSSR“, disponující bezkonkurenční vojenskou mocí. Politické režimy a ideologie těchto mocností byly v příkrém rozporu. Kromě odlišného vztahu k pojetí lidského života (svoboda vyznání versus státem vnucovaný materialismus), k právům jednotlivce (individuální svoboda a přirozená práva versus bezprávná podřízenost totalitní moci) a ke způsobu vlády ve státě (svobodné volby a dělba státní moci versus uzurpovaná totalitní moc) se obě supervelmoci lišily také v hospodářském systému (volná soutěž versus státní plánování) a v cílech zahraniční politiky (mírové soužití versus světová revoluce, tj. snaha podmanit si další státy).

     Když se ukázaly předpoklady amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta o mírumilovnosti sovětské politiky a jejím směřování k demokracii jako mylné, začaly se Spojené státy podle toho také chovat. Jejich prvořadým zájmem bylo zajistit vlastní obranu a obranu svých evropských spojenců před případným vojenským útokem Sovětského svazu a rovněž se snažily omezovat rozpínavost komunismu podporou zemí ohrožených vnitřními revolucemi nebo komunistickou agresí. To byla podstata mezinárodní politiky formulované prezidentem Harry Trumanem a označované jako zadržování (containment). Ač byla tato politika úspěšná v případě Řecka a Turecka (a také v případě Jižní Koreje), nedávala přílišné naděje uprchlíkům ze zemí, kde již vládli komunisté, a navíc přijala scestnou teorii o podpoře takzvaného národního komunismu v Jugoslávii v domnění, že podporou Tita oslabí sovětský komunistický blok, od něhož se začnou po příkladu Jugoslávie „odlupovat“ další státy. Výraznou zásluhou Trumanovy administrativy bylo založení Severoatlantické obranné smlouvy (NATO). Při americké předvolební kampani v roce 1953 se pro exulanty z komunisty okupovaných zemí objevila naděje na výraznou změnu politiky zadržování. Prezidentský kandidát Dwight Eisenhower s pozdějším ministrem zahraničí Johnem Fosterem Dullesem tehdy formulovali novou strategii – osvobozování (roll-back), která měla cíleně vytlačit komunismus z pozic, kterých již dobyl. Ukázalo se však, že v tomto případě šlo o předvolební populismus, protože po vítězných volbách se Eisenhower vrátil k již vyzkoušené politice zadržování, do níž se „nevešla“ pomoc maďarskému protikomunistickému a protisovětskému povstání v roce 1956 a do které patří také zmatek při nástupu komunistického diktátora Fidela Castra na Kubě. Tato politika vyvrcholila pozváním sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova do Spojených států v roce 1959 a jeho veřejnou urážkou amerického prezidenta o rok později po incidentu s americkým špionážním letounem U-2. V politice zadržování pokračovali Eisenhowerovi následovníci John Fitzgerald Kennedy a Lyndon Johnson, kteří se ji snažili podpořit novými prvky ve snaze zmírňovat mezinárodní napětí (zejména smlouvami o bezjaderných pásmech a zákazu zkoušek jaderných zbraní). Sovětskou „odpovědí“ byla účast na stavbě Berlínské zdi, snaha o rozmístění raket středního doletu na Kubě a podpora severovietnamských komunistů v agresi vůči Jižnímu Vietnamu.

      Skutečný obrat v americkém přístupu k mezinárodní politice mohl nastat koncem roku 1964, kdy byl za Republikánskou stranu nominován jako prezidentský kandidát přesvědčený antikomunista Barry Goldwater. Jeho rétorika nenechávala nikoho na pochybách, že v případě svého zvolení začne velmi razantně s uplatňováním strategie osvobozování. Již v roce 1960 napsal ve své knize Svědomí konzervativce (která se stala ve Spojených státech bestsellerem a dočkala se čtrnácti vydání): „mír musí přijít teprve po našem vítězství nad komunismem“ a dále: „náš postoj ke studené válce by se zlepšil v okamžiku, kdy bychom prohlásili, že Spojené státy nepovažují vražednou smečku pana Chruščova za legitimní vládu ruského lidu nebo kteréhokoliv jiného lidu. Přerušení diplomatických styků by nejen zostřilo postoj amerického národa ke komunismu, ale povzbudilo by též porobené národy a pomohlo by jim zbavit se svých utlačovatelů“. Goldwater zastával názor, že „Spojené státy musí dosáhnout náskoku ve všech zbraních – vojenských, politických i hospodářských“, a proto k němu vzhlíželi s nadějemi uprchlíci z komunismem zotročených států střední a jihovýchodní Evropy zklamaní dosavadním vývojem a tím, že maďarskému povstání nebyla poskytnuta pomoc.

     Vítězství Johnsona v prezidentských volbách učinilo těmto nadějím přítrž. Dalším americkým prezidentem se stal Richard Nixon, který se rozhodl prosazovat (setkáními na nejvyšší úrovni, navázáním přátelských vztahů s komunistickou Čínou, dohodami o omezení zbrojení) již dříve zčásti uskutečňovanou strategii zmírňování mezinárodního napětí nazývanou détente. Tato strategie se sice v jeho pojetí osvědčila jako vnitropoliticky úspěšná, nemohla však zvítězit nad mezinárodním komunismem, kterému naopak svými ústupky uvolňovala cestu, ani pomoci zotročeným obyvatelům komunistických států. Stejně neplodná byla v tomto směru i politika zmírňování napětí prezidenta Jimmyho Cartera, jenž se snažil klást důraz na prosazování lidských práv, která však komunisté navzdory Carterovým polibkům se sovětským vůdcem Leonidem Iljičem Brežněvem bezostyšně porušovali. Neúspěch těchto snah se projevil také při pronásledování disidentů v Československu a vyvrcholil vpádem sovětských vojsk do Afghánistánu.

     Vše se mělo změnit po nástupu amerického prezidenta Ronalda Reagana, který zahájil křížové tažení proti komunismu a jako jediný prezident Spojených států se rozhodl uplatnit v praxi původně Eisenhowerem ohlášenou strategii roll-back neboli osvobozování. Svými projevy (v jednom z nich nazval Sovětský svaz říší zla) dal Reagan jasně najevo, že s ústupky komunistům je konec a že Spojené státy přecházejí do útoku. V západní Evropě byly rozmístěny nové americké rakety, byl zahájen rozsáhlý zbrojní program, oznámeno zahájení projektu Strategické obranné iniciativy (SDI) a zároveň poskytována pomoc protikomunistickým hnutím v Polsku, Nikaragui, Angole, Kambodži a Afghánistánu. Reaganovi se podařilo zahnat sovětské vůdce do úzkých. Ti se snažili udržet tempo ve zbrojení a následkem toho se jejich říše začala pod americkým tlakem hospodářsky hroutit. Jejich následovník Michail Gorbačov se sice pokoušel postavit sovětské impérium na nohy, ale nakonec kapituloval a přijal roli světově populárního politika – komunisty s „lidskou tváří“ a sympatickým vystupováním, které se nezpronevěřil, ani když od Sovětského svazu začaly po vnitřních revolucích odpadávat evropské komunistické satelity. Do jisté míry tak, zřejmě se zadostiučiněním, „vyjedl Reaganovi polévku“, protože mu byla a je připisována hlavní zásluha za uvolnění zotročených zemí ze sevření ruského medvěda. To, že k tomuto uvolnění došlo, je však výhradní zásluhou Reagana a jeho důslednosti v protikomunistickém tažení, kterou se nesmazatelně zapsal do světových dějin jako morální i skutečný vítěz studené války. Můžeme jen spekulovat, jak by se konflikt vyvíjel, kdyby strategii roll-back uplatnil některý z Reaganových předchůdců, což si přála většina politických uprchlíků z Československa. Jejich čtyřicetiletý exil lze proto nazvat „čekáním na Reagana“. 

     Zbývá ještě představit výše zmíněné publicisty. Hlavní autor (30 z 39 článků) – Josef Kalvoda  (1923–1999) – je podrobněji prezentován na záložce knihy. Jako předseda českého Křesťansko-demokratického hnutí v exilu formuloval také memorandum adresované na podzim 1954 vládě a Kongresu Spojených států, jímž kniha začíná. Rudolf Kopecký (1893–1981) působil již v meziválečné době jako novinář a byl členem Československé národní demokracie. Po nacistické okupaci českých zemí v roce 1939 odešel do Polska, kde spolupracoval s generálem Lvem Prchalou při formování českého a slovenského protinacistického odboje, později přesídlil do Francie a Anglie. V květnu 1945 se rozhodl zůstat v Anglii a pracoval jako redaktor BBC. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století byl zakladatelem a předsedou exilové Československé národní demokrcie v exilu. Byl to mimořádný novinář s velikým rozhledem, kterého Josef Kalvoda nazýval posledním mladočechem a džentlmenem ze staré novinářské školy. Emil Ludvík je pseudonym studenta práv [Radko Kleina-Jánského, 1928–2008], který v květnu 1948 uprchl z Československa a koncem čtyřicátých let spolupracoval s americkou zpravodajskou službou; poté se věnoval publicistice a studiu. Získal doktorát v oboru společenských věd a přednášel ve Spojených státech sociologii a mezinárodní politické dějiny.

     Všichni tři jmenovaní udržovali v exilu vzájemné přátelské vztahy. Počátkem padesátých let 20. století působili v exilových organizacích, které byly v opozici vůči „Národní frontě v exilu“ – Radě svobodného Československa. Kalvoda byl činný v Křesťansko-demokratickém hnutí, Kopecký organizoval Československou národní demokracii a Ludvík/Klein-Jánský spolupracoval se Sdružením českých demokratických federalistů, které se vyčlenilo z Českého národního výboru generála Lva Prchaly. Všichni tři se shodovali v důsledném antikomunismu a zároveň nesouhlasili s poválečným nedemokratickým režimem Národní fronty, který byl předstupněm ke komunistickému puči. Počátkem padesátých let byly jejich organizace v opozici k Radě svobodného Československa, která jako zastřešující politický orgán nebyla při svém vzniku schopna formulovat politický program a jejíž činnost se vyznačovala vnitřními spory a prázdnými proklamacemi. Oproti tomu se jmenovaní snažili burcovat veřejné mínění v západních zemích a vyzývali představitele exilu i představitele západních států k zaujetí důsledných protikomunistických postojů.

     Jednou z těchto výzev je memorandum Křesťansko-demokratického hnutí  publikované na straně 10 této knihy, které bylo předneseno vůdcem republikánských senátorů Williamem Knowlandem v Senátu Spojených států a přetištěno v senátním tisku. Bylo vyhlášeno krátce po zvolení prezidenta Eisenhowera a doporučovalo konkrétní kroky v souladu s jím proklamovanou strategií roll-back, k jejímuž uvedení do praxe však již nedošlo.Kalvoda se koncem padesátých let intenzivně věnoval studiu při zaměstnání a po získání doktorátu působil jako profesor dějin a politických věd na několika amerických univerzitách. Snažil se ovlivňovat veřejné mínění, vystupoval v televizi, v rozhlase i na odborných konferencích, v senátním tisku bylo otištěno několik jeho obsáhlých textů. Podporoval prezidentské kandidáty Goldwatera i Reagana, od něhož dostal v roce 1984 děkovný osobní dopis, jehož znění je v českém překladu otištěno v příloze.       Závěrem této dlouhé předmluvy uveďme ještě ukázku z projevu Josefa Kalvody na slavnostním shromáždění (1. května 1963) v rámci Týdne akademické svobody na Univerzitě v San Diegu: „Idea svobody není pro většinu z Vás, kteří jste nikdy nežili v nesvobodě a svobodu jste neztratili, tak podstatná a hmatatelně skutečná jako pro člověka, který zažil mrazivý děs totalitního teroru a okusil život v komunistických věznicích a pracovních táborech, pro člověka, který musel riskovat svůj život, když prchal ze své rodné země, aby byl opět svobodný …  Když jsem přijel do Spojených států, byl jsem zcela bez peněz. Avšak v této zemi mnoha příležitostí a osobní svobody může člověk pracovat a zlepšit si vlastní postavení. Velice miluji tuto velkou zemi, která mi poskytla příležitost stát se opět svobodným člověkem…“